SPOLUobčané,
Za první republiky bylo naše město Červený Kostelec vyhlášeným, hojně
navštěvovaným letoviskem. V té době nejen vedení města, ale i drtivá většina
občanů byla hrdá na to, že žijí v Červeném Kostelci. Proč máme dnes více
kritiků, než spokojených občanů města? Není to snad také tím, že v dnešním
světě rychlých medií a internetu, mají přesto lidé k sobě dál a tím se vytrácí
vzájemná úcta a tolerance.
Na chvíli se zastavme a zamysleme se nad tím, proč jsme se do dnešní
situace dostali.
A k tomuto zamyšlení využijme procházku naším městem, která by nám
měla dokázat, že stojí za to žít v Červeném Kostelci. Své rozjímání nad
dalším osudem města zahájíme na náměstí u staré radnice, kde bude sídlit
příští starosta. Před námi stojí chrám sv. Jakuba Většího, který je zde v tomto
barokním slohu po jeho přestavbě staviteli Františkem Kermerem a Kiliánem
Ignácem Dientzenhoferem od roku 1754. Polevé straně bývalá spořitelna
s ohromným podzemním trezorem – dnes budova městského úřadu, je na
seznamu památek NPÚ ČR. Projdeme kolem této budovy vpravo a před námi
jsou školy a mezi nimi pomník legionáře – místo setkávání v roce 1989. A
máme před sebou divadlo a sokolovnu. Obě tyto budovy, které jsou chloubou
našeho města projektoval a vystavěl místní stavitel Robert Dvořáček pro nás a
naše děti díky tehdejšímu dobrému vedení města. U školní jídelny odbočíme
vpravo a přijdeme ke krásně upravenému hřbitovu, na kterém odpočívají
společně obyčejní i slavní rodáci našeho města. Pokračujeme dál. Sestoupíme
k pekárně, odbočíme vpravo a po levé straně máme dnes prakticky torzo kdysi
slavné textilní akciové společnosti, která ještě před nedávnem zaměstnávala
více než 600 lidí. A před námi je hotel Černý kůň a po pravé straně Vackův
dům, objekt známého červenokosteleckého malíře Gustava Vacka. Hned o
kousek dál domek Boženy Němcové. Zde krátce po svatbě na podzim roku 1837
naše spisovatelka žila. A jsme zpět na našem náměstí nenáměstí, které kdysi
náměstím bývalo.
Jestli jsme byli dostatečně vnímaví, tak nám tahle krátká procházka
středem našeho města jistě napoví, že máme být na co hrdí. a že bychom měli
něco udělat pro to aby se naše děti nemuseli za nás stydět.